Moje nejmilejší kočičí historky

Bylo to ráno na Boží hod a paní Aisworthová se omlouvala. "Pane Herriote, moc mě mrzí, že vás musím obtěžovat zrovna dnes.Určitě si chcete o Vánocích odpočinout jako každý." Zdvořilost nezastřela nervozitu v jejím hlase."Prosím, neomlouvejte se, to je v pořádku," řekl jsem. "Kterýpak je to tentokrát?" "Není to žádný pes. Je to....Debinka." "Debinka?Je u vás v domě?" "Ano...ale není v pořádku. Přijďte, prosím vás, rychle." Projížděl jsem tržištěm a znovu mě napadlo, že Darrowby o Vánocích vypadá jako obrázek z Dickense:prázdné náměstí se sněhem hustě pokrývajícím kočičí hlavy dláždění a v převisech zdobícím okapy střech. Obchody byly zavřené a barevná světla vánočních stromů mrkala za okny malých a k sobě schoulených domků, přátelsky vábících a útulných, s kulisou bílého chladu polí táhnoucích se do dálky.

Dům paní Ainsworthové byl bohatě zdobený jmelím a barevnými řetězy, na příborníku stála řada láhví a z kuchyně se táhla bohatá, laskominy vzbuzující vůně krocana a ořechové nádivky. Ale oči paní Ainsworthové byly neveselé, když mě vedla do pokoje.

Debinka tam sice byla, ale všechno vypadalo jinak. Neseděla vzpřímeně na svém obvyklém místě, ležela nehybně natažená a k ní se tisklo drobounké černé koťátko. Užasle jsem se díval na oba tvorečky. "Co se to tu stalo?" "Něco prapodivného," odpověděla paní Ainsworthová. "Neviděla jsem Debinku už několik týdnů a pak přišla – asi před dvěma hodinami- vpotácela se do kuchyně a nesla v tlamičce tohle koťátko. Šla s ním do pokoje a položila je na koberec a já jsem z toho nejdřív měla radost. Ale pak jsem si všimla, že něco není v pořádku, protože Debinka seděla tak jako obvykle, ale dlouho, víc než hodinu a potom se položila a od té chvíle se vůbec nepohnula."